KDO JSEM

Toto je můj příběh

Ahoj kamarádi, jmenuji se Tomík Rybáček, v březnu mi byli 4 roky a narodil jsem se s dětskou mozkovou obrnou (DMO). Jelikož jsem vzhledem ke svému hendikepu speciální chlapeček, tak mám i speciální potřeby a spousty speciálních pomůcek, které jsou k mému životu nezbytné a zabírají hóóódně místa.

Nejsem teda žádný spisovatel, ale zkusím Vám napsat něco o sobě. Narodil jsem se v březnu 2020 jako miminko, na kterém nebylo nic speciálního ani zvláštního, prostě kluk jako buk (dnes už mi říkají pan ředitel). Jo a tatínka jsem viděl až když mi byl týden, protože ho za mnou nechtěli pustit, já to teda moc nechápu, když to je můj tatínek, ale prý to fakt nešlo, navíc všichni nosili něco přes pusu. No po mě to naštěstí nechtěli, ale já bych si to líbit nenechal a začal bych asi křičet. Pak jsem rostl a rostl a nikdo si na mně ničeho neobvyklého nevšiml, jen mamince se semtam něco nezdálo. Když mi bylo dva a půl měsíce, nastaly nějaké změny v mém chování, jenže jsme zjistili, že to byly epileptické záchvaty a tím začal můj kolotoč po nemocnicích. Pak si všimli, že mám menší hlavičku než kamarádi (mikrocefalii) a pátrali proč tomu tak je. Byl jsem tedy v nemocnici v takovém velkém tunelu, kde mi zkoumali hlavičku (magnetická rezonance) a zjistili, že mám vrozenou vývojovou vadu, která způsobuje dětskou mozkovou obrnu (DMO), epilepsii i centrální poruchu zraku. Od té doby jsem byl, až skoro do mého jednoho roku, často v nemocnici kvůli velkým a častým epileptickým záchvatům a potřebným vyšetřením. Dokonce jsem čtyřikrát byl i na jednotce intenzivní péče, kam mě hrozně rychle vezlo to žluté auto s blikačkama. Jednou mě trápil extra dlouhý záchvat, který měl přes hodinu a trval i po příjezdu s blikačkama do okresní nemocnice, kde si se mnou moc nevěděli rady a musel jsem pokračovat dál do velké nemocnice, taťka s mamkou o mně měli hrozný strach, ale já jsem věděl, že vše zvládnu, mysleli jsme, že poletím snad i vrtulníkem. V té velké nemocnici jsem musel mít na sobě různé drátky s přísavkami, to mě nejdřív studilo, ale pak jsem si zvykl, víc mě ale vadily hadičky. Taky mě často píchali jehličkou, bolelo to, tak jsem hodně křičel. No, co Vám budu povídat, ten můj první rok byl celkem fuška, pak ale paní doktorka vychytala kombinaci léků, od té doby je mi mnohem lépe a naučil jsem se spoustu věcí. Beru čtyři druhy léků, vůbec mi nechutnají a šklebím se u nich, ale nějak to zvládám. Teď už jezdím s rodiči často cvičit do Prahy, Brna i Hradce Králové a rodiče se se mnou snaží pracovat jak to jen jde. Jezdíme na den, na týden i na čtrnáct dní. Sice ještě neumím spoustu věcí, jako třeba sedět, chodit nebo se sám napít a najíst, ale proto tolik makám, abych se naučil co nejvíc. Jezdím do lázní, na neurorehabilitace, Feldenkraisovu metodu, fyzioterapii, ergoterapii, logopedii, oční terapie a k odborným lékařům, také chodím často na koníčky, říkají tomu hipoterapie a můj parťák koník se jmenuje Kentík. Taky jsem jezdil i tři dny na oslících! (asinoterapie) Snad pojedu příští léto zase. :-) Ještě bych chtěl na delfíny, protože to je pro děti jako jsem já super terapie, musím ale ještě trošku vyrůst a mamka s taťkou ušetřit penízky. Když bych měl psát všechny moje příhody, zážitky a činnosti, bylo by to na hodně dlouho. Chtěl jsem Vám přiblížit co mě trápí, co dělám a proč jsem vlastně takový originál. Snad se mi to alespoň trochu povedlo :-)